Historie kontaktních čoček

První hmatatelné důkazy a návrhy korekce refrakčních vad oka pochází z počátku 16tého století z pera Leonadra da Vinciho. Jeho myšlenky o sto let později dále rozvíjí francouzský filozof a spisovatel René Descartes a koncem 18. stolení Thomas Young. V roce 1887 vyrábí německý sklář F.E. Müller první model kontaktní čočky ze skla. O rok později takřka souběžně zveřejňují zprávu o použití skleněné kontaktní čočky ke korekci zraku švýcarský fyzik Adolf Eugen Fick a pařížský optik Edouard Kalt. V roce 1936 používá newyorský optometrista William Feinbloom jako základní materiál kontaktní čočky plast. Skutečná revoluce ve vývoji kontaktních čoček přichází však až v roce 1953, kdy čeští vědci Otto Wichterle a Jaroslav Lim představují první měkkou hydrofilní kontaktní čočku z materiálu nazvaného HEMA. V roce 1961 v takřka domácích podmínkách vynalézá Otto Wichterle způsob výroby odstředivým odléváním, které významně zjednodušuje produkci kontaktních čoček. Nedocenění významu tohoto objevu vládní garniturou vedlo k brzkému prodeji objevu měkkých hydrofilních kontaktních čoček do zahraničí, kde je v 70. a 80. letech využíván k již masové výrobě. Vedle odstředivého lití je používána také metoda soustružení. Vývoj kontaktních čoček však stále pokračuje kupředu s cílem neustále zlepšovat komfort nošení, manipulaci a šetrnost k oku. Poslední společností nesoucí dnes jit dávný odkaz české vynálezce je klatovská společnost WILENS (Wichtrle-Lens) vyjábějící kontaktní čočky Laguna a D55 .